Galerie, galerie, galerie… hezké fotky z galavečerů bojových sportů už mám, a tak jsem se snažil najít něco víc než „jen“ hezké fotky – příběh. Ten příběh psal a STÁLE píše Ondřej Spejbl Hutník, a to už od roku 1996, kdy se dal na zápasnický sport. Tehdy Ondra určitě netušil, a možná o tom ani nesnil, že by někdy v profiringu dosáhl zápasu s číslem 100. A právě tohoto milníku Ondra dosáhl 29. 4. 2017 a já jsem před sebe postavil nelehký úkol v podobě zdokumentování zmíněného jubilea. Upřímně, těžší pro mě bylo napsat tento úvodní text, než nafotit Ondrův den a to právě s ohledem na výsledek, jakým tento zápas skončil.
Nebudu a ani nechci vypisovat všechny Ondrovy sportovní úspěchy a tituly. Je jich totiž tolik, že bych nejspíš na některý zapomněl. Určitě je i nějaký, o kterém ani nevím. Popíši slovy a fotkami odprezentuji, jak jsem celý tento den vnímal já. A narovinu, bylo to pro mě hodně emotivní.
Troufám si říct, že Ondru znám dobře, tu image, kterou jako profesionál vytváří po celou dobu jeho zápasnické kariéry, ale tentokrát to byl někdo jiný, nebo alespoň já jsem měl možnost ho vidět jiného. Soustředěného profesionála, který si je vědom symboliky zápasu, do kterého ten večer jde, a pro který obětoval v posledních čtyřech měsících skoro vše, co se sportovní přípravy týče. Byl obklopený lidmi, kterým stoprocentně důvěřuje a odhodlaný zúročit všechny své zkušenosti proti mladičkému začínajícímu srbskému zápasníkovi a svojí stovku snad zakončit tím kýčem, kterým v tomto případě měla být výhra.
S Ondrou jsem byl od páté hodiny odpolední, kdy vyrážel na zápas. Celou dobu byl poměrně v klidu, stejně tak i všichni ostatní kolem něho. Jenže s blížícím se zápasem stoupala i nervozita, a to i u tak zkušených profesionálů, jakými jsou jeho trenéři Mikeš a Vrták, stejně tak ale i u všech ostatních. Jestli mi snad přišel někdo v klidu, byl to Tomáš Hron, další úspěšný a velezkušený zápasník a Ondrův dobrý kamarád.
Po pronuděném podvečeru a večeru, kdy se Spejbl soustředil a trpělivě čekal na svůj zápas, to přišlo. Ondra vcházel do ringu a přeplněný kongresový sál Top Hotelu Praha tleskal, řval a pískal. Snad polovina lidí ho přijela podpořit z Líbeznic, odkud pochází, a které symbolizuje jeho vytetovaný rytíř na pravém prsu, držící štít a v něm právě znak Líbeznic. Atmosféru si Ondra užil, pro diváky udělal show, jaká se od něho jako vždy čeká, a tak zápas mohl začít. Po pár desítkách vteřin, kdy ani jeden ze zápasníku nic neudělal, spíš jen Ondra byl trochu aktivnější a snažil se začínat, přišel Srbův dobře nacvičený high kick, který trefil Ondru do krku – a jak se říká – vypnul ho. To znamenalo Ondrův konec. První, kdo vběhl do ringu, byl Mikeš, dále pak doktor a za nimi další lidi. Když se Spejbl probral a zvedl, podíval se na Mikeše a jen se zeptal „To je jako konec zápasu?“ Ani nevěděl, co se v posledních dvou minutách stalo, nechtěl tomu prostě uvěřit, a to asi i proto, že jak sám hned řekl… Cítil se dobře, nebyl otřesený, nebyl unavený, naopak chtěl ten zápas přece vyhrát nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní. Jenže to konec opravdu byl.
Byl to i konec mého focení ten den. Jak jsem později večer opakoval, když se mě někdo ptal, proč ještě nějakou atmosféru nefotím dál. Ten den měl svoje vyvrcholení, jímž byl zápas. Příběh složený z fotek byl u konce, ale Ondrův příběh skončil až v líbeznickém baru, kde byli jen jeho přátelé a tam už jsem si vše vychutnal bez foťáku a ano, vychutnal… Atmosféra totiž byla spíše pozitivní, protože jeden zápas nemůže zastínit těch všech 99 předešlých a pro nás to je prostě vítěz a protože takhle šampion nekončí, už teď se Spejbl připravuje na zápas s číslem 101.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.