Ironman není jen komiksová postava, kterou ve filmu od Marvelu perfektně ztvárnil Robert Downey jr. Je to taky název královské distance triatlonového závodu, ve kterém se kombinují tři disciplíny – plavání, cyklistika a běh (přesně v tomto pořadí). Při Ironmanu triatleti uplavou 3,8 kilometru, na kole jich našlapou 180 a na závěr si střihnou ještě celý maraton. Už takovýto „obyčejný“ Ironman bývá označován za nejtěžší jednodenní závod na světě (nejrychlejší profíci ho zvládnou v čase těsně pod 8 hodin). Jsou ale ještě extrémnější varianty. V nich se k na první pohled neuvěřitelným vzdálenostem přidá ještě výrazné převýšení a náročné a leckdy nevypočitatelné klimatické podmínky. Klasikou mezi takovými extrémy jsou alpský Swissman, skotský Celtman nebo severský Norseman. A nový podnik se zrodil od loňského roku i v Česku. Je jím Winterman.
Winterman zavírá v říjnu závodní sezónu v nádherné krajině Česko Saského Švýcarska a Lužických hor. Plave se v Labi 8,5 km po proudu, což odpovídá téměř čtyřem kilometrům na klidné vodě. Až na to, že tady má voda kolem 12 °C… Na kole pak závodníci překonávají v Českosazském Švýcarsku převýšení 4000 m, aby si na závěr maratonu vyběhli na Ještěd při dalším převýšení lehce nad 1000 m. To vše bez běžné podpory v podobě občerstvovacích stanic nebo při aspoň částečně uzavřené trati, která se kroutí Děčínskem a Libereckem. I z toho důvodu je povinností každého závodníka doprovod v podobě caddyho, který se o svého triatleta během závodu stará, pomáhá s převlékáním mezi disciplínami, hlídá pitný i stravovací režim během závodu a v neposlední řadě závodníka naviguje.
Winterman na vlastní kůži s Tomášem Rackem a jeho týmem
Tomáš (35) se pro triatlon nadchl teprve před dvěma lety. Tehdy obrátil svůj život naruby, přesněji svůj životní styl. Stodvacetikilový chlapík – ženatý otec dvou dětí a manažer pracující na plný úvazek – dokázal najít až 30 hodin v týdnu na poctivý trénink. Ten mu sestavuje světově uznávaná legenda ironmanských závodů, Čech Petr Vabroušek. A právě pod jeho vedením se Tomáš připravil na svého devátého „železňáka“, prvního patřícího do statusu extrémní. O support na Wintermanovi požádal Tomáš svého kamaráda Zdeňka, který rád běhá i plave, ale na svého prvního iron mana se stále chystá. Součástí týmu byl i fotograf Jakub, aby celou tu melu zdokumentoval.
01:50 – 02:15 – Ranní ptáče
Tomáš – Byť byl budíček nastaven na 1:50, vstávám v 1:45 bez budíku a letím na záchod. Tělo je automaticky už nastaveno. Tak nějak tuší, že dostane pořádně za uši. Dělám si dětskou kaši s mákem, moje oblíbené těstoviny nemám kde uvařit. Soukám do sebe snídani, velmi rychle u toho se rychle oblékám do dresu a přichází druhá toaleta. Tělo prostě ví. Naposledy kontroluji všechny věci, abych si třeba nezapomněl neopren, to by byla docela prekérní situace. Přeci jen, Labe má jen 12 °C a poslední půl kilometr dokonce 8 °C.
Zdeněk – Budík zvoní nepříjemně brzo. Moc jsem toho nenaspal, ale Tomášovi to nepřiznávám. Zato on spal jak mimino, v noci si pěkně chrochtal. Promnu oči, vstávám a pomalu začínám balit. Nejdřív svoje věci, včetně poznámek a instrukcí z krátké porady z předchozího večera, potom igelitku s tyčinkami, gely, ionťáky a další výživou pro Toma. Dostávám do sebe aspoň dětskou přesnídávku a jdeme k autu. Poprvé sedám za volant Tomášova vozu a vyrážíme směr Děčín.
Kuba – Ačkoli do postele ulehávám už po devatenácté hodině a k mému překvapení se mi podaří záhy usnout, budík v 1:50 je i tak nepříjemnou skutečností. Po asi pěti minutách, kdy jen sedím na posteli a rozmýšlím se, zda na závod vyrazit nebo znovu zalézt do vyhřáté peřiny, vstávám. V rychlosti balím potřebné fotovybavení, oblékám se do teplého oblečení a vyrážím skládat fotomozaiku ironmanakého závodu, kdy tentokrát budu věnovat pozornost jen jednomu závodníkovi a každému jeho kroku na cestě k cíli.
03:15 – 03:40 Dojezd k depu
Tomáš – Po téměř hodině cesty autem dojíždíme k depu u výlezu z vody, kde se to už hemží závodníky. Mám 20 minut dát všechny věci do depa (kolo, helmu, tretry, čelovku, ručníky…). Vše musí být dokonale připraveno, protože až se podruhé podívám do depa, připlavu po řece a budu chvátat na kolo. Dofukuju galusky, lepím světla na kolo, vyměňujeme si poslední instrukce s caddym a opouštím depo. Snad máme vše připraveno.
Zdeněk – Jsme na místě, depo č. 1. Odtud závodníci poplují lodí na start proti proudu. Na Tomášovi je vidět zdravá nervozita, tu svou, stejně jako nedospalost, nepřiznávám. „Máme všechno?“ houkne na mě, když pomalu odcházíme od auta. „Ještě ručníky“, beru je do podpaží a jdeme nachystat věci na přechod z vody na kolo.
Kuba – V polospánku sedám do auta, do navigace zadávám předem určené místo a vyrážím směr Děčín. Stejně jako Tomáše se Zdeňkem mě čeká zhruba hodina jízdy, ta ale uteče až nečekaně rychle, na parkovišti kluky nacházím, jak připravují veškeré nezbytné věci. Tomášovi zbývá do startu závodu něco přes hodinu, ale pro mě vlastně závod už začal, čemuž napovídá necelých sto nafocených snímku ještě před tím, než společně nastoupíme na loď.
3:40 – 4:50 Loď
Tomáš – Krásná záležitost, když se na start závodu dostanete lodí. Všichni závodníci jsou tak nějak pohromadě, nemáte úniku od všudy přítomné nervozity. Oblékám si speciální úpravu pro studenou vodu na chodidla – igelitové pytle a tlusté ponožky, pak až neopren. Nohy při triatlonovém plavání skoro nezabírají, a tak je jim vždy největší zima. Mažu si obličej krémem proti chladu, soukám se do neoprenu. S trenérem Petrem si říkáme taktiku do závodu, ale to už loď přistává u pontonového mostu, ze kterého budeme skákat do vody.
Zdeněk – Tomáš nastupuje na loď, která ho odveze na start. Jako caddy můžu zůstat v depu ještě o čtvrt hodiny déle. Jako jediný ze všech supportů využívám tento čas k tomu, abych pečlivě srovnal všechny Tomášovy věci. Ručníky, čapáky (cyklistické kalhoty), pás s číslem, kam musím přehodit kontrolní GPS čip… Snad dvě minuty stojím nehnutě nad celou tou hromadou uspořádaných věcí a snažím se vrýt do paměti, kde přesně co leží, aby proběhlo depo co nejrychleji. V autě rovnám „jídlo“ pro Toma, zleva gely s rychlými cukry, gely s pomalými cukry, ionťáky v prášku a nakonec tyčinky, kterými ho budu krmit na kole. Do startu je zhruba hodinka, a protože jsem nachystaný, jdu se projít kolem depa.
Kuba – Už skutečnost, že na start závodu plujeme lodí, mi napovídá, že tento triatlon je zkrátka jiný, výjimečný. O tom se přesvědčuji při pohledu na Tomášův nervózní výraz, který po většinu času sleduji skrze své objektivy. Zhruba deset minut před výstupem z lodi na sebe Tomáš začíná navlékat všemožné těsnící sáčky, návleky, neopren. Říkám si, že to je chvíle, kdy se závěrka mého fotoaparátu nesmí zastavit, mám-li mít opravdu vše.
4:50 – 5:04 Odchod z lodi a start
Tomáš – Oblečen a připraven vylézám z lodi, načež se do mě dává zima. Máme ještě 15 minut do startu, které letí neuvěřitelnou rychlostí. Prolévám si neopren vodou, abych ho dousadil na těle a on se stal mojí druhou kůží. Zima je fakt pekelná, voda je teplejší než vzduch, tak se už docela těším, až tam skočím. Nastavuju hodinky, které mi budou zaznamenávat po celou dobu všechna důležitá data, abych po závodě mohl dostat od trenéra co proto.
Zdeněk – Přemýšlím nad tím, že každou chvíli musí startovat. Čekám na mostě nad depem, jestli nezahlédnu velkou rachejtli, která o nějakých osm kilometrů dál, odstartuje celý tenhle bláznivý závod.
Kuba – Z lodi na ponton, ze kterého bude Tomáš a ostatní Wintermani skákat do vody, vylézám jako první. Nastavuji expozici a ostřící bod nespouštím z Tomášova obličeje. Při prolévání neoprenu jedno ze světel odplouvající lodě krásně prosvítí stoupající kouř z jeho těla a v nervózním tichu se ozývá jen cvakání závěrky mého fotoaparátu.
5:05 – 6:06 Start a plavání
Tomáš – K nebi letí hlasitá raketa, bouchá a téměř 40 bláznů se vrhá v totální tmě do Labe. Připadám si jak v pračce, dostávám kopanec do zad, loktem do hlavy a šok ze studené vody na čelo. Pod brýle se mi dostává trocha vody, ale není čas ji vylít. Roztáčím ruce a mastím si to směrem k Děčínu. Hned od startu se dostávám do čela závodu, kde si mi daří bez problémů držet. Po asi kilometru uklidňuju kadenci plavání a vedle sebe vidím Petra Vabrouška. Plaveme bok po boku asi další 4 km. Dívám se za sebe a další dva borci jsou na dohled. Začínám taktizovat a jdu hledat proud, který tam ale není. Místo něj narážím na mělčinu a propadám se na třetí pozici. Najednou se blíží doprovodný kajak prvního nějak rychle a vidím, že i Petr taktizoval s mělčinou. Uklidňuji tedy plavání a udržuji v klidu druhou pozici.
Zdeněk – Žádná rachejtle vidět nebyla, ale na časomíře se rozběhl čas od nuly. Je odstartováno. Projela mnou lehká nervozita. Kolem půl šesté už stepuju u depa a kontroluju online tracking. Tomáš je s číslem deset někde uprostřed balíku závodníků. Moc se mi to nezdá, ale říkám si, že se možná nechce unavit nebo mu plavání po proudu tolik nesedí. Krátce nato pořadatelé přivážejí pytle s věcmi závodníků z lodi. Rychle vyzvedávám ten „náš“, házím ho do auta a vracím se k výlezu z vody.
Kuba – Po výstřelu se mi Tomáš ztrácí v totální tmě během několika sekund. V rychlosti kontroluji fotky, slézám z pontonu a s ostatními fotografy se přesouvám do prvního depa.
6:06 – 6:09 – Depo T1
Tomáš – Lezu z vody, můj caddy už na mě čeká na břehu a pomáhá mi z vody ven. Lehce prokřehlý cupitám ke kolu a caddy hlásí, že mám necelé dvě minuty na Petra a jsem druhý. Sedám si na připravenou židličku a začíná koncert dopředu připravené taktiky depa. Já mám na starosti horní část těla, caddy dolní. Utíráme vodu, navlékáme čapáky a bundu, pak nasazuju helmu a už si to mastím z depa, které jsme zvládli v úžasném čase 3:41.
Zdeněk – V depu hlásí, že se blíží první závodník. Všichni, všehovšudy skupinka supportů a pořadatelé, tleskají a z vody se kolem ohniště (to tam bylo pro lepší orientaci závodníků) dostává Petr Vabroušek. Za chvilku už je vidět blikající signální světýlko, které za sebou na šňůrce táhne druhý v pořadí. K mému překvapení to je Tomáš! Pomáhám mu z vody, strkám mu ionťák do ruky a než se stihnu pořádně rozkoukat, máme hotovo, on už se zvedá ze židličky a vyráží na cyklistickou část. Na prvním místě! Paráda!
Kuba – Mé obavy, že Tomáš půjde z vody ve skrumáži ostatních plavců, se nenaplnili a já si na svou kartu pohodlně zaznamenávám další důležitý snímek. Vybíhám společně s Tomášem a Zdeňkem do depa, kde oba spouští předem domluvenou souhru. Je to taková rychlost, že jen těžko stíhám měnit ostřící body a rozmýšlet se nad kompozicí.
6:09 – 13:03 – Kolo
Tomáš – Vyrážím na kolo jako první a jedu za totální tmy prvních 30 km. Začátek cyklistiky je poměrně rovinatý, vůbec mi není zima a vyloženě se těším na první stoupání za Hřenskem. Nohy jsou dobré, jedu na pohodu na 135 tepech a držím se při zemi. Den to bude hodně dlouhý a taktika je jasná – jedu kolo zadrženě. Najednou mám kousek za zády dva chrty, po pár metrech mě předjíždějí. Jedou ze sedla, rubou jak blázni. Říkám si: „Sakra, jste na 30. km a čeká vás ještě dlouhý den.“ Nic, zkušenosti mi velí – neplašit se.
První tři občerstvovačky probíhají suprově. Teplý iontový nápoj, tyčinky, gely, vše je OK. Najednou ale jedu sám. 10 minut, 20, 30. Kde je caddy, sakra? Potřebuju nutně čůrat, do gatí to ale pouštět nechci, sic bych se na chvíli zahřál, pak bych ale zmrznul a k tomu smrděl. Takže stavím a svlékám se. Po nucené pauze, která zabrala sotva minutu, jedu dál. Po 45 minutých, kdy jsem byl bez supportu, dojíždím caddyho, který ode mě schytává několik expresivních slov. Prostě ze mě vyletěla… Od té doby je ale servis stoprocentní. Naštěstí je hodně chladno, a to že mě caddy ztratil, nemá fatální následky. Kdyby však bylo horko a já neměl pití, dostal bych se do dehydratace a závod by v podstatě skončil.
Jedu vyrovnanou jízdu, hledím cestou na úžasné scenérie, užívám si kopce rovnoměrným kulatým šlapáním. Pravidelně doplňuju energii, sem tam se dočkám i fandění od místních obyvatel. Kopečky jsou jednoznačně kořením cyklistiky, na tom se shodne asi každý závodník, mám je moc rád. Když si ale na 150. km vychutnávám největší stoupání, říkám si, zda toho koření není už trochu moc. Krom toho mě v kopci předjíždí další závodník a já se propadám na osmé místo. Trochu zabírám, ale ne moc, abych nepřepnul metabolismus z tuků na cukry. Na 170. km dojíždím soupeře, abych ho trochu vyprovokoval, což se daří. Jde ze sedla, nechce pozici pustit za žádnou cenu, to ho unaví. Stahuju se, spokojen s osmým místem. V dáli vidím resort Malevil, kde je druhé depo. Vysvobození, těším se na běh.
Zdeněk – Tomáš vypálil z depa ukrajovat první kilometry na kole. Mezitím v depu uklízím všechno, co tam nechal. Neopren, brýle a ručníky končí spolu s campingovou židličkou v kufru auta a vyrážíme s Kubou směr Hřensko na první místo, kde můžeme na Toma počkat a předat mu občerstvení (prvních 30 km je „no support“ zóna se dvěma vyznačenými místy pro občerstvení). Zaráží mě, jak daleko už se Tomáš dostal. Předjíždíme ho kousek před Hřenskem a rychle hledáme místo, kde pojede pomaleji a kde bude prostor mu v běhu předat rozbalenou tyčinku. To samé ve Vysoké Lípě, kam jsme museli zase spěchat, protože závod má opravdu neskutečné tempo. Po třetí zastávce v Jetřichovicích končí „no support“ zóna. Teď už můžeme občerstvovat kdekoliv, nejen na předem určených místech.
Vyrážíme tedy po trase dál. Míjíme pár závodníků, jednoho zrovna natáčí na video, je ještě tma. Kuba vedle mě usíná. Jedu – v rytmu úvodního tempa poměrně rychle – dál po trati a říkám si, kdy konečně předjedeme Toma, musí být mezi prvními. Po nějakých dvaceti minutách znervózním – tak daleko být nemůže. Budím Kubu, který mi říká, že právě Toma natáčeli a že jsme už dávno a daleko před ním… Okamžitě otáčím auto na místě a způsobem, který by se Tomovi určitě nelíbil (anebo líbil, protože dřív závodil v rallycrossu?) a v hlavě mám jedinou myšlenku: Pokazil jsem mu právě celý závod? Pálím to po trati zpátky až na místo, kde vidím jiného caddyho čekat na svého závodníka. Je už světlo. Parkuju, do jedné ruky beru tyčku, do kapsy gel, do druhé ruky ionťák a nervózně přešlapuju v zatáčce, kam se za chvíli přiřítí Tomáš. Stopky mi ukazují 44 minut a nějaké drobné od posledního občerstvení. To je dlouho. A taky si vyslýchám řádnou (nepublikovatelnou) kritiku. Ale jsem za ní rád – když má sílu nadávat, má sílu jet a pořád závodí. A i když v tomhle místě nestíháme předat vůbec nic k jídlu ani k pití, o kousek dál už se srovnáváme v kopci, kde Tomáš jede pomalé tempo a kde doplňuje zásoby. Rychle si vyříkáme, co a jak dál a po celý zbytek kola fungujeme perfektně.
Kuba – Po opravdu rychlém depu běžíme společně se Zdeňkem ještě pár desítek metrů za Tomášem, než zabere pořádně do pedálů a ztratí se nám v husté tmě. Balím svou výbavu, ukládám ji na zadní sedadlo a společně se Zdeňkem vyrážíme na první, předem sjednané místo občerstvení. Snažím se vyfotit svůj první snímek z cyklistické částí, ale černočerná tma je proti. Na další občerstvovací zastávce už začínají být světelné podmínky příznivější a já tak můžu dál zaplňovat kapacitu své karty.
13:03 – 13:05 Depo T2
Tomáš – Caddy připraven, bere mi hned na začátku kolo a zavádí mě k židličce. Sundávám bundu, caddy čapáky. Neměním ponožky, jsou suché, nazouvám maratonky, beru kšilt a vybíhám. Depo za 1:37. Dokonalá souhra! V depu se posouvám o jednu příčku na 7. pozici.
Zdeněk – Asi deset kilometrů před koncem cyklistiky odjíždíme od Toma a jedeme do Malevilu připravit věci do druhého depa. Cestou narážíme na trojici hodně pomalu jedoucích aut. Nejdou předjet, to mě znervózňuje. Na místo nakonec dorážíme s minimálním předstihem před Tomem. Parkuju trochu jako prase, beru tašku s připravenými věcmi, oboje běžecké boty (jsme domluveni, které budeme nazouvat, ale co kdyby se Tom rozhodl operativně pro ty druhé), židličku a mažu připravit depo. Rozkládám věci, snad mám všechno. Pořadatel mi v dobré vůli vysvětluje, co dělat s kolem, které musím hned po vyběhnutí Tomáše převézt do úschovny, ale moc ho nevnímám. Přijíždí Tomáš!
Depo jsme zvládli na jedničku, Tomáš vypadá skvěle. Zmrzlá chodidla prý zahřál, takže nepotřeboval ani nové ponožky, které jsem mu zahříval vytápěním sedačky a na kterých jsem pro jistotu i seděl poslední půlhodinu v autě. Vybíhá na první kilometr kolem areálu, na jehož konci mu nasazuju běžeckou vestu s gely a ionťákem na úsek, kdy se neuvidíme. Rychle pak beru kolo, uklízím do úschovny, balím věci z depa a s Kubou sedáme zase do auta směr osmý kilometr běhu, kde budeme čekat na Tomáše.
Kuba – Druhé depo bylo stejně bleskové jako to první. Fotím tak nějak naslepo, Tomáše se snažím obejít kolem dokola a najít tak více pohledů, ale hlavní roli opět hrají detaily Zdeňkových rukou. Po chvilce Tomáš vybíhá a já si říkám, jestli na něco kluci nezapomněli. Ne, skutečně bylo vše tak perfektní a Tomáš mohl začít ukrajovat první stovky metrů ze závěrečného maratonu.
13:05 – 17:05 – Běh
Tomáš – První kilometr vede kolem depa. Mám jej na zjištění, jak jsou na tom nohy. Běžím do mírného kopce a před sebou vidím šestého. Tepy držím dole a adaptuju tělo na běh, už mám před sebou jen maratón s cílem na Ještědu. Když se po půl kilometru dostávám na šestou pozici, cítím, že nohy jsou dobré, jakoby ten den ještě nic nedělaly. Caddy mi dává vestu s gely a pitím, protože mě následujících 8 km neuvidí, kvůli offroad části, kterou musí objet. Vlévá se mi nová krev do žil a jen mozek mě brzdí – vole, hlavně to nepřepálit! Držím tepy na 140 a běžím po rovince stabilně tempem 4:40 min/km. Když se na offroad části asi na 5. km ohlédnu, vidím v dáli soupeře Davida Smrčku. Ve zvlněném terénu běžíme jak na gumičce. Stále stejný odstup. Přichází první kopec a David mě sbíhá. Běžíme spolu asi 3 km, povídáme si. Společně sbíháme pátého Marka Peterku, načež se David odpojuje a já jdu sám na čtvrtém místě. Když se asi po kilometru otočím a nikoho za sebou nevidím, jsem překvapen. Volám na Davidova caddyho, aby se kousl a seběhl mě, že budeme spolupracovat a společně seběhneme další. Na rovince se mu však nedaří. Poprvé cítím ve vzduchu bednu. První bedna v absolutním pořadí… cítím jí! Úkoluju caddyho, aby zjistil odstup od třetího. Hlásí 4:40 min. „OK, jeď a stopuj další úsek“, křiknu. Hlásí 4:10! Říkám mu, že to jde; a to jsem byl ještě ve křoví „posedět“. Klukům hlásím, že jdeme hop nebo trop. Caddy dostává úkol na každé zastávce dodat gel a ionťák nebo colu. Přidal jsem a tepy letí ke 150. Caddy hlásí časy a já rubu.
Asi na 24. km jdu na třetí pozici před Martina Gablu. Jde mi mráz po zádech. „Druhej, jak jsem na druhýho?“, halekám na caddyho. Dostávám info, že je na umření a 3:10 min. daleko. Nato caddy sám podává magnesium a hlásí prudký seběh. Prý abych nedostal křeče. V dálce už vidím druhého, Angličana Davida Roscoua. Sbíhám a za zatáčkou předbíhám, chudák se drží za stehna v křečích. 25. km maratonu. Jsem na druhé pozici a nohy jsou super! Adrenalinu mám, že bych ho mohl rozdávat. Ještěd se v dálce přibližuje velmi pomalu a ještě mě čeká závěrečné stoupání. Po rovince si jdu tempo na pohodu 4:50 a nic nenasvědčuje problémům.
Přichází stoupání, 29. km běhu. Po asi 300 metrech se o mě pokouší křeče do obou nohou. Snižuju tep na 145 a snažím se dělat pravidelné krátké kroky. Na caddyho řvu už z dálky, ať hodí magnesium. Tělo se uklidňuje, nohy bez bolesti a rubu na kopec tempem 6:30 až 7:00 min/km. Najednou vidím, že support Davida Smrčky opět jezdí kolem mě. Jsem na 35. km a stále druhý, David je ale už za mnou a cítí kořist na dosah. Naprosto zaslouženě mě přebíhá na 37. km a bere mi druhé místo. „Neuvěřitelné“, říkám si, jak jde borec do kopců. Přeju mu tedy hodně štěstí a rubu dál. Na 39. km dostávám od pořadatelů informaci, že čtvrtý Martin Gabla je za mnou 500 m a stahuje mě. Přidávám a tlačím na max 155 tepů.
Zdeněk – S Kubou trochu bloudíme, ale nakonec nacházíme místo, kde končí offroad úsek a kde na Toma čekám s prvním občerstvením na běhu. Poprvé od prvního depa mám pocit, že jsem trochu v klidu. Tempo závodu je logicky pomalejší než na kole a poprvé za ten den si uvědomuji, že sice měřím Tomášovy rozestupy mezi každým „jídlem“ a pitím, ale sám jsem toho moc nesnědl. Na další zastávce si tak užívám pohody, kdy mám čas kromě rozmíchání ionťáku i něco zakousnout. Tomáš vypadá skvěle a hlásí, že se tak i cítí. Máme dost času oscilovat před i za něj a sledovat aktuální stav závodu. V tu chvíli je na čtvrtém místě. Když mu hlásím, že stahuje třetího. Koukne na mě a mně je z toho pohledu jasné, co mu běží hlavou. Jdeme bojovat o bednu!
O pár kilometrů dál už Tomáš běží na průběžném třetím místě. Tou dobou je už dávno jasné, že v online trackingu jsou pomíchaná startovací čísla, namísto desítky je Tomáš značen jako č. 32. Markéta, Tomášova manželka, mi nevěřícně odepisuje na SMSky, když se snažím jí informovat o aktuálním stavu. Tomáš do sebe láduje jeden gel za druhým (doslova), střídá ionťák, vybublanou colu a vodu a stahuje druhého, kterého pod kopcem taky předbíhá. Až mi přebíhá mráz po zádech. Jednak z druhého místa, jednak z toho, jak Tomáš vypadá dobře, jednak z toho, jak ještě daleko mi připadá Ještěd, který se poprvé ukazuje v dáli. V posledním táhlém stoupání pár kilometrů před cílem Tomáše předbíhá David Smrčka. Sympaťák, kterému na další občerstvovačce přejeme hodně štěstí a on s ladným krokem v nepříjemném kopci, jakoby za sebou neměl hodiny těžkého závodu, přání oplácí a rozkazuje nám, ať Toma dotáhneme na bednu, že si to za svůj výkon zaslouží. Přesně tohle je to, proč je triatlon tak skvělý sport.
Kuba – Po prvním kilometru běhu vypadá Tomáš opravdu parádně. Přebírá od Zdeňka zbytek potřebné výbavy a my pokračujeme dál po trati. Závod se vyvíjí opravdu slibně. Náš závodník ukrajuje další kilometry směrem k Ještědskému vysílači, Zdeněk v pohodě zásobuje potřebnými gely, iontovými nápoji a ostatními výživou a já zá stále slábnoucího světla zaplňuji svou kartu dalšími desítkami fotek.
Zhruba v polovině maratonu se Tomáš dostává na medailové pozice a jde až neskutečně lehce. Je vidět, že si šanci na umístění v první trojce uvědomuje a že bednu prostě chce. Když vidím to odhodlání a to, že ani na metr nepoleví z toho neskutečného tempa, odkládám svůj fotoaparát zpět do batohu a plný adrenalinu vyhlížím a podporuji Tomáše při každé naší zastávce. Se Zdeňkem konzultujeme snad každou vteřinu, kterou Tomáš stahuje na závodníky před ním. Po dalších pár kilometrech mám chvilku na to prohlédnout fotky. Znovu vytahuji foťák, promazávám svou kartu, ale i přesto se mi na displeji objevuje počet nafocených snímku přes osm set.
Jsme v závěrečném stoupání na Ještěd a Tomáše prakticky nespouštíme z očí. Kvůli prudkému kopci Tomáš polevuje na tempu, stejně jako jeho soupeři. Zhruba v polovině stoupání předbíhá Tomáše skvěle a vyrovnaně běžící David Smrčka. Se stále se blížícím cílem stoupá i naše nervozita a Tomášova únava. Gely už střídají magnesia proti křečím a já místo ukazováčku, který do té doby mačkal spoušť mého fotoaparátu, začínám zapojovat čím dál tím víc hlasivky při mohutné podpoře jeho úžasného výkonu.
17:06 – 17:13 – 41. kilometr – cíl
Tomáš – Jsem na 41. km. Přidává se ke mně caddy a já dostávám brutální křeče. Opírám se o něj, a co 5 vteřin se ptám, jestli už za námi není Martin. Prý je za námi klid. Křeče rozcházím asi po 400 metrech, ale na běh se už neodhodlám. Poslední stoupání v kamenech. Cíl! První bedna v životě, neuvěřitelné emoce, pocit štěstí a uspokojení. Nejsem schopen dát rozhovor, stát, jakkoliv reagovat na podněty. Tělo je v totální destrukci, mysl na vrcholu blaha. V tu chvíli jsem věděl, proč to všechno dělám…
Zdeněk – 41. kilometr. Poslední parkoviště, na kterém se – dáno pravidly – připojuji k Tomášovi už po svých a společně se pereme s poledním kilometrem závodu. Ale už po pár desítkách metrů chytají Toma křeče. Přecházíme do chůze, já se otáčím a jdu chvíli pozadu, abych mohl Toma uklidňovat, že za ním je klid, nikdo nás nedobíhá. Kousek pod vrcholem nás pořadatel směřuje na poslední desítky metrů trati do kamenitého stoupání. Za námi je pořád klid, Tomáš dupe jako robot a jde si pro svojí první bednu. A taky si pro ní dojde, v přetěžkém závodě a po neuvěřitelném výkonu!
Kuba – Zdeněk mě odváží až na samotný vrchol Ještědu, kde právě podává rozhovor pro televizi první v pořadí Petr Vabroušek, který tak obhájil své prvenství z roku 2015. Stručně probíráme, jak je na tom Tomáš a jak soupeří za ním. Po chvilce dobíhá druhý David Smrčka a já už začínám nervózně přešlapovat na místě a doufám, že Tomáš udrží svou třetí pozici. Po chvilce se na kamenité cestě objevuje spolu se Zdeňkem a mě polévá horký pot mísící se s pocitem radosti. Do cíle už zbývá jen několik desítek metrů, které si musí Tomáš dojít pro svou vůbec první medailovou pozici ve své kariéře. Vyfotím dvě tři fotky a sprintuji na cílovou čáru. Tomáš se Zdeňkem procházejí časomírou, ze Zdeňka padá obrovská nervozita a Tomáše zaplavují pocity, které si nedovolím ani popsat. Já si je vlastně ani nedovedu představit. Pro mě jako pro fotografa znovu stav pohotovosti, euforická atmosféra by se dala prodávat ve velkém. Tomáš není schopný podat ani rozhovor pro televizi, přijímá jednu gratulaci za druhou a po pár minutách si bere od Zdeňka telefon, protože první, kdo chce a potřebuje vědět, jestli je v pořádku a na jakém místě doběhl, je jeho rodina. Ve chvíli, kdy slyším v telefonu hlas Markéty, Tomášovy manželky, si všímám, jak mu po tváři teče slza a on s pokřiveným obličejem jen stěží skládá smysluplnou větu. Přiznávám, že v tu chvíli jsem měl v očích slzy i já. Ještě pár snímků a tento až filmový scénář pro mě končí vybitím baterie ve fotoaparátu, který tak házím přes rameno a hlavou mi probíhá myšlenka: „Lepší závod na kompletní zdokumentování jednoho Ironmana jsem si vybrat nemohl!“
Petr Vabroušek: Když mne Tomáš na jaře 2015 oslovil s žádostí o to, abych ho tréninkově vedl s cílem dokončit v létě úspěšně Moraviamana, byl jsem trochu skeptický. Při výšce 183 cm. vážil 116 kg. Ujistil jsem ho hned na začátku, že ačkoli „nic není nemožné“, naložil si před sebe hodně náročný cíl a slušnou dávku dřiny a odříkání. Od té chvíle mne už jen nepřestal udivovat. Nikdy trénink svévolně nevynechal. Když už se propadl do hluboké únavy, musel jsem to být vždy já, kdo rozhodl, že zařadíme volno a odpočinek. Jeho cílevědomost a s tím související pokroky byly neuvěřitelné. Už na začátku června po 4 měsících systematického tréninku zajel půlželezňák Czechman v tropických podmínkách za 5:02 a o pár týdnů později formu potvrdil výborným výkonem na Moraviamanovi (10:31)! Veškerou péči mi vynahradil, když se nabídl, že mi bude dělat caddyho na Norsemanovi letos v srpnu. Nasbíral spoustu zkušeností a dál tvrdě makal. Asi jsem byl jediný, koho následně na říjnovém Wintermanovi svým 3. místem nešokoval! A jelikož není jeho koníčkem spát na vavřínech, myslím, že se můžeme těšit na další světlé zítřky. Držím palce Tome!
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.